Dvanáct znaků racionality: zvědavost, oproštění, osvícení, stálost, argument, empirismus, jednoduchost, pokora, smysl pro dokonalost, přesnost, odbornost a touha po naplnění.
Na Kobylce 12      Patronka Vandy      Radnice      Kontakt      Admin    Home     Login

DESATERO, BOD 1:  Rovnovážný sed.


Existuje mnoho způsobů jak sedět na koni, ale jen jeden, který vyhovuje prinicipům přiježďování  dlouhodobě užitkového a prosperujícího koně, a to je sed rovnovážný. Tento sed nabízí mnohé benefity i samotným jezdcům, neboť je takzvaně ergonomický. Pro ty, co nejsou obeznámeni s tímto termínem, ergonomika je definována jako:

Multidisciplinární obor zahrnující psychologii, inženýrství, biomechaniku, průmyslový dysajn, fyziologii a antropometrii. Předmětem ergonomie je studium dysajnů, které vyhovují fyzickým parametrům lidského těla a jeho funkcím .” Ergonomika je synonymem pro komfortní dysajn, funkční dysajn, nebo také uživatelsky orientovaný dysajn.

Rovnovážný sed není v jezdectví novinkou, i když z historického hlediska je v moderních, sportovně jezdeckých kulturách praktikován jen krátce  - zhruba jen 150 – 200 let. V poslední době ale principy rovnovážného sedu poněkud erodují díky speciálním zájmům komerčního jezdectví, které vnesly do jezdectví prvky popularismu. Proto považuji za důležité připomenout zásady rovnovážného sedu, tak jak je možné si je přečíst ve starší, populisticky nekompromitované literatůře.

Z pohledu zezadu by mělo být těžiště jezdce ve shodě s těžištěm koně, aby se mohlo hovořit o rovnovážném sedu. Prakticky to znamená, že jezdec se neláme v pase do stran, a naklání se tělem stranově jen tolik, jak moc se stranově vyklání páteř koně. Odklon páteře koně od svislé osy v zatáčení je v pomalých rychlostech zanedbatelný, proto jezdec by měl sedět rovně a nevychylovat se, dokud na oba nezačne působit odstředivá síla.

Začnu poněkud netradičně, tedy od hlavy dolů (většina literatury začíná popis sedu od sedacích kostí, ale já jsem toho názoru, že hlavou by se mělo vždy začínat). Uvedené zásady platí pro rovnovážný sed ve stání a velmi pomalých chodech koně (krok, krátký klus a krátký cval). Tedy jedná se o tzv. PLNÝ SED.

HLAVA. V hlavě sídlí hlavní řídící orgán, a proto pozice hlavy jezdce by měla umožňovat především dobrý vizuální záběr na prostor, kam nasměrovává jezdec svého koně, a to až tak daleký, aby jezdec mohl plánovat dostatečně dopředu případnou změnu pohybu. Tato vizuální vzálenost se bude řídit tedy nejen zvolenou rychlostí pohybu, ale i schopností jezdce ovlivnit směr a rychlost koně – tedy přiježděností koně.  V teréním ježdění by měl jezdec sledovat nástrahy v cestě v dostatečné vzdálenosti, tak aby mohl včas a bezpečně ovlivnit směr a rychlost. Na jízdárnách je toto skenování terénu omezeno na dodržování bezpečných vzdáleností od ostatních uživatelů jízdárny, a na plánování jízdárenských vzorů. Jezdec nemůže udělovat koni směrnice pohybu, pakliže sám nemá dostatečně v předstihu vytvořený “plán cesty”. Prakticky to znamená, že jezdec musí hledět před koně zhruba 10m, a neustále zrakově kontrolovat svoje místo v prostoru jízdárny.  Hlava jezdce tedy není okrasným elementem jezdcova sedu, ale důležitý řídíci procesor. Přehnaně zvednutá brada, a oči jezdce zírající do obzoru jsou modním kraso-elementem v mnohých jízdárenských metodikách, avšak nemá racionální opodstatnění, ledažeby jezdec co chvíli očekával na obzoru vynořené pistolníky, či dokonce celou nepřátelskou armádu.
Skloněná hlava jezdce je chybou, protože jednak neumožňuje prostorové plánovaní, jednak napomáhá křivení pátěře a namáhá krční svalstvo. To však neznamená, že jezdec nemůže chvilkově kontrolovat pozici hlavy a práci plece svého koně sklonem svého zraku. Vizuální kontrola těchto partií není ostuda, a naopak přispívá efektivní a citlivé komunikaci s koněm.

Jezdec by měl hlavně monitorovat prostor před koněm, a v předstihu před pohybem "plánovat cestu".

RAMENA A HRUDNÍK.  Jednoduše – nehrbit se! Udržování ramen v jedné svislé linii s kyčelními klouby pomáha rovnat hrudník a zároveň zatahuje paže dozadu, takže jezdec nemá tendenci vytahovat ruce dopředu před kohoutek koně. Umožňuje mu to operovat s rukama nezávisle na zbytku svého těla.  Držení hrudníku by mělo být sice svislé, v žádném případě však křečovité. Podobně i ramena by neměla být vytažená nahoru, ale volně padat dolů podél těla. Časem si jezdec osvojí patřičné svalové napětí, které nebude již vnímat a nebude muset na něj neustále pamatovat. Dobré břišní svaly usnadní jezdci tuto pozici udržovat bez velké námahy.

RUCE. Od ramen k loktům jsou ruce přirozeně spuštěné dolů, předloktí pak směřují ke kohoutku koně, a dlaně končí mírně nad jeho úrovní. Hřbet ruky je pokračováním linie předloktí.  Zápěstí jsou k sobě obrácena tak, že jezdec vidí celou horní plochu svých palců. 

PÁNEV. Nejpalčivějším problémem pro mnohé je usadit se pánví do sedla tak, aby to hlavně nebolelo. Jedinci se liší v anatomickém uspořádání pánví, a tudíž budou zažívat rozdílné zkušenosti s usazením se do sedla za pohybu koně. Například ženská pánev má tendece se překulovat dopředu, zatímco mužská pánev naopak inklinuje k záklonu. Šíře pánve má vliv na to, do jaké míry bude vyhovovat posedlí, které nemusí vždy nabízet dostatečnou plochu na stabilní podporu. Kromě toho, nedostatečné “polstrování” pod sedacími kostmi, ať už vlastní – tukové, či podložkové, může nepříjemně otlačovat vystupující kosti. 

Vlevo na ilustraci se jezdkyně brání nepříznivým silám a nadskakování v sedle tím, že se zapírá do sedla záklonem, přidržuje se za hubu koně a ztrátu rovnováhy nahrazuje zvýšeným stiskem holení. Zadržovaný kůň je rovněž v záklonu, protože nemůže vytáhnout krk a je nucen zároveň jít dynamicky vpřed.

I když platí, že tkáně si nakonec zvyknou na nepohodlí, neměly by se zbytečně vynucovat pozice, které se mohou  za čas promítnout do chronického poškození kyčlí a kosterní páteře. Platí totiž, že bolestivost vyvolává uhýbavé reakce těla, jezdec se křiví, a ani nemůže být plně soustředěn na delikátní práci s koněm, a koně přestává vnímat. Nutit se tedy do bolestivých pozicí je z hlediska racionálního výcviku kontraproduktivní. Obecně však platí, že v plném pracovním sedu jezdec přesune hlavní tíhu svého těla na hýždě, přičemž lehkým stiskem hýžďových svalů “přisune” své hýždě ke stydkým kostem, tak aby obě partie tvořily hlavní sedací plochu.  Tato pozice se nejlépe nachází na nenasedlaném koni, kde jezdec nemá oporu ve třmenech. Pokud má být však takové cvičení efektivní, je nutné zabránit bolestivosti buďto výběrem koně s vhodně zaobleným hřbetem, nebo dodat polstrovací podložku s obřišníkem. Bolestivost ve výcviku je vždy kontraproduktivní, a vyrábí křečovité reakce jezdce i koně.

STEHNA. Poloha stehen, respektive jejich úhlování k pánvi jezdce, je ovlivněna délkou třmenů. Krátké třmeny pánevní úhel zmenšují, a umožňují posun jezdcova těžiště nad plec koně při velmi rychlých, dynamických pohybech jako je trysk, či vysoké skoky.  Velmi dlouhé třmeny naopak pánevní úhel rozevírají, a drží jezdce na stálém místě bez možnosti se rovnovážně přizpůsobit dynamickým pohybům koně.  Oba scénáře mají své výhody pro určitý specifický druh výkonu, avšak kompromitují vyváženost stehenních svalů a tímpádem i kyčelních kloubů. Jezdec musí vynaložit extra námahu k udržení sedu, a často řeší své nerovnovážné situace tím, že pozměňuje chod koně a jeho biomechanický formát (př. extrémní animace chodů v drezůře, manipulace s krácením krku koně ve španělské equitaně, chytání se za otěže při skákání a v dostizích, vyvolávání extrémních chodů u chodových plemen koní apod.).

Optimální úhlování stehen je takové, které vzniká zcela přirozeně když si jezdec sedne na neosedlaného koně, a nechá volně spuštěné své končetiny. Téměř u všech dospělých jedinců vzniká stejný úhel, kde jsou natahovací i ohýbací svaly stehenní kosti v ideálním ekvilibriu (tedy nenamáhají se a mohou citlivě reagovat na sebemenší požadavek, obr. vlevo). Hlavním benefitorem takovéhoto uspořádání je ale kyčelní kloub jezdce a svazek nervů a cév probíhající v jeho těsné blízkosti.

 

 

 

 

 

Foto vpravo zobrazuje jezdce v typickém drezůrním uspořádání, se stehenním úhlem příliš rozevřeným a zakleslými zády proti směru pohybu. Tento sed není v souladu s ergonomickými pořadavky a s pohybem koně. Jezdci se zapíránim svých zad brání nadhazování a zesilují tím často i působení jejich ruky.

Stehna mají mít stálý, měkký kontakt se sedlem. Specielně pak spodní část stehna nad kolenem, kde by neměl vznikat otevřený prostor a následně pak odtažená kolena. Stálý kontakt stehen není pro jezdce zcela přirozený, a jezdec se mu musí dlouhodobě učit. Nicméně, tato schopnost je důležitá, protože stabilizuje celou končetinu, udržuje ji klidnou a zároveň pevnou, takže jezdec odolává nevyžádaným a nebezpečným pohybům koně. Svalové napětí, které je zapotřebí k udržování stálého kontaktu není křečovité, a podobně jako u břišních svalů, jezdec je časem udržuje podvědomě bez zvláštního úsilí. 

Ke stálému kontaktu rovněž asistuje mírné natočení holení tak, aby špičky chodidel směřovaly lehce ke koni (nebo jinak řečeno - pata směřovala od koně).

Nemá-li jezdec třmeny, padnou volně visící končetiny dolů v úhlu, který nejlépe odpovídá anatomickým poměrům člověka. Stehenní natahovači a ohybači jsou si ve vzájemném ekvilibriu, přičemž osvobozují holeňe od jejich závislosti na tělu jezdce. Přitahovací svaly stehen mohou bez námahy tisknout končetiny k sedlu, a tak stabilizovat jezdce na koni. Na fotce shora je zachycena jedna z nejlepších účastnic rychlostního pistolnictví ve středozápadní Americe.

Shora na fotografii je jezdec v pohovu, kdy neudržuje stálý kontakt stehna a kolena s koněm. Koleno je odtažené od sedla. Jezdec v dobré fyziké kondici by neměl mít problém udržet stálý kontakt stehen se sedlem, kdy jeho svaly přivyknou mírnému napětí a jezdec zůstává pohotovým za všech okolností.







Vlevo: dobrý kontakt mezi vnitřní plochou stehen a sedlem stabilizuje jezdce v sedle a umožňuje nezávislý pohyb holení.

 

HOLENĚ.  To nejdůležitější u holení je jejich schopnost se dotýkat těla koně podle potřeby, což znamená i to, že se nemusí dotýkat vůbec. Ačkoliv mnohé metodiky zdůrazňují stálý kontakt holeně s hrudníkem koně, není žádoucí, aby byl kůň zbytečně znecitlivován na tlak, pokud cílem je získat koně maximalně reagujícího na lehké stlačení holení. Pokud kůň v daném momentě pracuje samostatně bez pobízení, je žádoucí odstavit tlak holení a to tím, že patu chodidel odtáhneme mírně od koně, čímž se prakticky koně holeněmi téměř nedotýkáme.
K úhlování holení lze říci jen tolik, že třmenový řemen by měl zůstávat za každých okolností svisle k zemi, i když se tímto někdy poruší známá zásada, že rameno – kyčel – pata mají být spojeny jednou pomyslnou svislicí. Umístění paty v tomto souřadí je pak výslednicí délky chodidla, délky třmenů a v neposlední řadě i místem uchycení třmenu na sedle. Některá sedla mají třmeny uchyceny příliš vepředu v relaci s posedlím, a tedy nejsou ergonomická.

Na fotografii shora jezdec pobízí patou a výsledkem je posun třmenového řemenu dozadu za kolmici. Vytažená pata zatíná lýtkové svaly a vyřazuje stehenní svaly z efektivního kontaktu se sedlem. Je snadné spadnout z dynamicky se pohybujícícho koně při vytažených patách!

CHODIDLO. Pokud jezdec nemá třmeny, je jeho jedinou opěrou posedlí. Veškerá jeho tíha spočívá na něm. Pokud jezdec použije třmeny, a lehce je zatíží, automaticky se mu tak zvětšuje plocha podpěry a zvyšuje se mu jeho stabilita. Třmen je našlápnut v nejširšim místě nártu, a pata je volná. Aby zatížení třmenu nepřebilo schopnost holení volně operovat podle potřeby, má být jen tak silné, aby pata byla níže než špice, ale ne tolik, aby se třmenový řemen dostával před svislou osu. Pokud jezdec ztrácí během jízdy třmen, znamená to, že se v kritickém momentě ztráty rovnováhy silně přichytil ke koni stehnama a kolenem, a vyřadil třmenovou opěru vytažením paty nahoru.  V takové situaci se jezdec stává náchylný k pádům, neboť se mu instantně zmenší plocha opěry.
Třmen má být jen tak dlouhý, aby umožnil co nejpřirozenější stehenní úhel, ale natolik krátký, aby mohl jezdec pohodlně prošlápnout patu. Obvykle takový třmen dosahuje zhruba ke kotníkům jezdce při volně uložených končetinách.

Význam sedla ve splňování ergonomických požadavků plného sedu nelze podceňovat. Moderní anglická sedla usazují jezdce do předem určených poloh, a jezdec nemá příliš velký prostor k tomu svou polohu měnit. Proto školní sedla by měla stále umožňovat  co možná nejvolnější pohyb pánve a končetin, s centrálně umístěným třmenovým řemenem, bez stehenních, kolenních a pánevních výztuží. Taková sedla se často označují jako anglická – kontaktní, popřípadě i univerzální staršího typu.

Vaše komentáře a dotazy?





Zbývá znaků.         
Pozn. komentáře jsou před zveřejněním schvalovány administrátorem