DESATERO, BOD 4: Bezpečnost.

Jezdectví je bezpochyby riziková aktivita. Obzvláště provozuje-li se na ještě nepřiježděných, mladých koních, a proto musí být jezdci vybaveni schopností ustát volné pohybové kreace koní s atletickou bravurou, a bez potřeby zbytečně koně omezovat, obzvláště pokud je kůň teprve ve fyzické přípravě na nošení zátěže. Takovým testem do jaké míry je jezdec připraven pohodlně zvládat dynamické pohyby koně je kvalitní cvalová práce, při které se jezdec cítí pohodlně v každém ruchu, má klidnou ruku, neruší koně svým sedem a zároveň je s ním schopen pracovat a ovlivňovat ho. Jezdec má tedy vysoký stupeň kontroly nad svým tělem i myslí. Nejvíce škody je totiž způsobeno právě v počátcích výcviku, kdy mladý kůň zažívá nepříjemné pocity ze sedla nekontrolujícím se jezdcem, který do koně drncá, tahá za hubu, nebo ho zbytečně omezuje, aniž by kůň chápal význam celého dění. Ve cvalové práci se pak všechny špatné zkušenosti umocňují, a kůň se stává bázlivým a jezdecky nebezpečným.

To nejkritičtější u cválajícího jezdce je maximálně nerušit koně a tedy zklidnit své vlastní pohyby v sedle. Plný sed je vhodný jen u velmi pomalých cvalů, tedy krátkého ruchu. Vyjímku tvoří cval sebraný - prodloužený. Cval je houpavý pohyb, kde pánev jezdce opisuje tento pohyb v sedle, zatímco zbytek těla
jezdce zachovává rovnovážný sed. Pokud pánev nedokáže z nějakého důvodu klidně opisovat houpavou křivku, a začne nepříjemně nadskakovat, je nutné přejít do pololehkého, nebo lehkého sedu podle míry ruchu. Drncání v sedle, a ani silové "vytírání" sedla pánví není z hlediska pohody koně přípustné. Kůň se totiž soustřeďuje na svůj diskomfort a nevnímá jezdcovy požadavky, dokonce může reagovat i nepředvídatelně. Kromě toho, rušivé pohyby jezdce v sedle se promítají do pohybů sedla, a to i do těch nejlépe dysajnovaných, a vznikají tak otlaky pod sedlem a na kohoutku, specielně u málo nasvalených koní.

Shora jezdkyně v ukázkově nerušivém, lehkém sedu při zrychleném cvalu koně ve fázi vznosu. Kůň i jezdec se plně soustřeďují na pracovní úkon před sebou (skok?).

Mírou jezdecké připravenosti přiježďovat koně ve cvalu je schopnost jezdce rozpoznat na jakou nohu koně cválá a umět vyvolat její výměnu. Cval je sérií 3-úderových skoků, přičemž jednotlivé skoky jsou od sebe odděleny fází vzletu. Každý cvalový skok začíná jednou ze zadních končetin, která dopadne na zem jako první, následovaná je párem diagonálních končetin, a uzavírá to protilehlá přední. Pokud cvalový skok uzavírá pravá přední, říká se, že kůň cvalá na pravou nohu.  Protože diagonální končetiny při dopadu neumožňují ohnutí koně, preferuje kůň cválat v obloucích na stejnou nohu jako je směr jeho otáčení. Tedy kůň cválá "na vnitřní nohu". 

Shora na obrázku kůň cválá na pravou nohu. Diagonální pár končetin se ocitá těsně před dopadem, zatímco pravá přední bude ihned na to předsunuta dopředu a bude určovat směr dalšího cvalového skoku.

Cválá-li kůň na oblouku doprava, přirozeně volí cválat na pravou nohu, a obráceně. Předsunováním vedoucí zadní končetiny a podsunováním závěrečné přední tak ovlivňuje směr a míru svého ohnutí. Rozpoznání toho, na jakou nohu kůň cválá není pro jezdce těžké si osvojit, protože kůň cválající na nesprávnou nohu v obloucích (tzv. kontracval) je ztuhlý a působí v sedle na jezdce rozhozeně. Jezdec si může vždy zrakově překontrolovat vedoucí končetinu pohledem na plec koně, která se jednostranně předsouvá při zahájení každého cvalového skoku. Ztuhlost kontracvalu je důvodem, proč by měl kůň vždy cválat v obloucích na vnitřní nohu. Je to rovněž i otázka bezpečnosti, protože kůň cválající na vnější nohu v obloucích je náchylný k uklouznutí a pádům pod jezdcovým zatížením. Vyjímku tvoří koně pokročile přiježdění, kteří si pečlivým nácvikem osvojili sebraný kontracval. Všichni ostatní se z praktických důvodů učí na povel přeskakovat, tedy měnit cvalovou nohu za pohybu.

Přeskakování ve cvalu na vnitřní nohu na povel je pro koně středně pokročilým cvikem. Specielně pak, pokud je přeskok vyžadován na malém prostoru jízdárny. Pokud kůň nemá předchozí znalost povelů k přeskoku (není přiježděn), dojde k nedorozumění. Jiná věc je navodit cvalový skok v terénu, kde je mnohem přirozenější pro koně přeskočit na vnitřní nohu pokud je k tomu jezdcem vhodně naveden. Tím se má na mysli především i to, že kůň je již zžitý se svou zátěží (pohybuje se rytmicky, lehce a pravidelně) a akceptuje základní pomůcky (tlaky) jezdce. K přeskoku je však nutné rovněž zachovat určitý stupěň svobodné vůle koně. Kůň, který je od začátku výcviku přílíš pohybově omezován má později velké potíže pochopit přeskakování na povel. Častou chybou jezdců je totiž přílišné pohybové omezení koně (nedostatek kmihu, stahování otěží, rušivý sed), plus vyvedení z rovnováhy nevhodným ohnutím. Takto vedení koně nemohou přeskok uskutečnit. Totiž aby kůň mohl ve fázi vzletu vyměnit vedoucí nohy, potřebuje se více natáhnout, tak aby získal potřebný kmih a délku vzletu. Mnozí jezdci rovněž nejsou obeznámeni s tím, že při vlastním přeskoku musí být kůň srovnaný, ale zároveň by měl na změnu směru myslet. Nemůže mít pocit, že by přeskokem ohrozil svou stabilitu. Proto navození přeskoku na mladém koni v terénu je pro jezdce dokladem jeho přemýšlivosti, jezdecké dovednosti a  citlivosti. Je to pokročilá jezdecká schopnost. Později, když je kůň proježděn v pohybech na jízdárně a reaguje citlivě na pomůcky je otázka přeskakování na jezdcem zvolenou nohu relativně snadnější, protože kůň získal potřebné reakce svalů na uskutečnění přeskoků za jinak biomechanicky nepříznivých podmínek.