DESATERO, BOD 6:  Ohýbání a kontrola pohybu koně.

Jezdec by měl umět vést koně v korektním ohnutí v rozích jízdárny a na kruhu. Poznat, kdy mu kůň padá po pleci, kdy uhýbá hlavou či zádí vně kruhu, a kdy je rovnoměrně ohnutý. A to ve všech 3 základních chodech.

O tom, co se myslí pojmem pravidelné ohnutí koně pojednavá detailně článek o Jízdárenských figurách.

Pravidelné ohnutí koně na kruhu. Vnitřní zadní a vnitřní přední následují stejnou stopu po obvodu kruhu a krk koně je natočen do směru ohnutí (ne víc! - viz následující foto).

Přetočený krk koně a krátká, napnutá otěž svědčí o stížené kontrole koně v ohýbacích cvicích. Kůň dává najevo svůj odpor křivením hlavy.

Schopnost se pod jezdcem pravidelně ohýbat je jednou z nejzákladnějších vlastností jezdeckého koně. Nejen, že ho to dělá jezditelnějším, ale zároveň i bezpečnějším. Kůň získává větší kontrolu nad svým tělem v momentech, kdy na něj působí citelné fyzikální síly při vyšších rychlostech, nese lépe a bezpečnějí svou zátěž, a je také lépe ovladatelný. Na schopnosti jezdce vycvičit koně do patřičné ohebnosti se prověřují jezdcovy dovednosti a znalosti biomechaniky. Takový jezdec si je vědom těžkostí, s jakými se kůň musí během ohýbacího výcviku vypořádat, a přizpůsobuje tomu posloupnost svých nároků. To, s jakou lehkostí a samozřejmostí se kůň pod jezdcem ohýbá je vizitkou jezdeckého umu.

Vpravo: schopnost bezpečně nést svého jezdce se prověřuje především v ohybech při vyšších rychlostech. Kůň by měl být pod svou zátěží dobře vybalancovaný, jistý a stejně tak i jezdec by měl následovat křivku zahnutí tak, aby práci koně fyzicky neztěžoval.

Prakticky se v přiježďování vychází z toho, že přirozený kůň zatáčí roztahováním předních končetin, aniž by se u toho ohýbal v hrudní páteři. Tomuto zatáčení se také jinak říká "padání po pleci". V pravidelném ohnutí se však na otáčení podílí rovnoměrně jak přední, tak i zadní končetiny ("jdou ve stopě"), a dochází k ohnutí hrudní páteře. Krk koně se přitom lehce natáčí do směru ohybu, nekřiví se a neopírá se do jezdcových rukou.

Jezdcovou hlavní pomůckou při otáčení koně je jeho vnitří holeň. Ta působí v místě poblíž podbřišníku, a říká se tedy, že jezdec otáčí koně kolem své holeně. Vnější holeň může a nemusí působit, a pokud se koně dotýká, tak pouze z důvodu udržení jeho dopředného pohybu. Jezdec se v zatáčení koně nevyklání do strany více, než jak se naklání tělo koně v překonávání odstředivého odporu, což se děje pouze ve vysokých rychlostech. Jezdci, kteří se vyklání dovnitř kruhu, mimo rámec působení fyzikálních sil, se ocitají mimo těžiště koně, a znesnadňují i pohyb páteře koně, protože páteř koně se v zatáčení stáčí vně z kruhu.

Shora. Kůň v ohybu. Lehkost ohýbání koně lze snadno testovat na volných otěžích, kde ruce jezdce přestávají být primárními vodiči koně, a pouze lehkými dotyky udávají směr pohybu. V ohýbaní se tak zároveň testuje schopnost koně chápat význam vnější a vnitřní holeně.

Ohýbacím cvičením jsou jízdárenské rohy, kruhy a vlnovky. Pochopení vnitřní holeně jako hlavního ohýbacího signálu lze rovněž cvičit na statickém "obratu okolo předku" a na cviku "dovnitř plec".