DESATERO, BOD 7:  Prodloužená ruka.

K přiježďování koní není třeba víc, než obyčejná otěž napojená na jednoduché udidlo (nebo nánosník), holeně a sedlo.  K dispozici je však celý arsenál vedlejších pomůcek - speciální udidla, vyvazovací otěže, martingály, ostruhy, hole, biče apod. Tyto vedlejší pomůcky jsou určené k zesílení fyzikálních sil působících na koně, ať už prostřednictvím páčení, nebo úderu. Jezdec se tímto dokáže více silově prosazovat a usnadňuje si tak vlastní práci. Zkušenost koně s těmito "pomůckami" vyvolávává obavu a respekt, a tedy už jen jejich samotná přítomnost potlačuje u koně odpor. Používání těchto pomůcek je velmi populární, protože dociluje rychlý poslušnostní efekt. Díky této velké popularizaci se vedlejší negativní následky* urychlovaného výcviku bagatelizují, přehlíží a dokonce i propagují jako žádoucí**. Vedlejší pomůcky jsou provázeny rčeními, že "v dobrých a zkušených rukách nedělají škodu", nebo že "více škody dokáže i obyčejné udidlo a holeně, pokud jsou násilně používané". Tedy případná kritika se rozmnělňuje poukazováním na horší scénaře, což je charakteristikou apologetiky.

Respektuhodnou vlastností vzdělaného jezdce je schopnost si odřeknout zkratkovité metody a odolat pokušení sahnout po hrozebných pomůckách. Takový jezdec je trpělivý, je si vědom toho, co je možné od koně v daném stádiu výcviku žádat, zná fyziologické a mentální limity koně, a dokáže krotit své ambice ve prospěch obou. Jediným přídatným nástrojem, který má své výcvikové opodstatnění, je tušírka jako prodloužená ruka.

Kůň v procesu provedení malého kruhu, kde jezdec pozicí tušírky zvýrazňuje svůj požadavek sebraného a pravidelně ohnutého cvalu. Volný střapec na konci tušírky usnadňuje její viditelnost.

Tušírka není klasický skokanský bič. Na rozdíl od biče je tato lehčí, delší, a méně pružná, takže s ní lze snadno dosáhnout ze sedla na jakoukoliv tělesnou partii koně. Učelem tušírky není koně trestat, nebo pohánět k rychlejšímu pohybu. Jejím účelem je vyvolat ze sedla pohyb, který kůň zvládl v předchozí práci ze země, kde se signalizace odehrávala převážně vizuálně. Tušírka tedy usnadňuje přechod z vizuálních pomůcek do tlakových. Toho se využívá hlavně u stranových pohybů a v ohýbání, kde má jezdec potřebu  kontrolovat plec a záď koně, na sobě nezávisle.

Tušírkou se lze jen dotýkat, krátce a lehce klepnout, nebo dokonce jen vizuálně nasměrovat. Lze s ní vyvolat ustupovací pohyb plece do stran - dotykem na plec, nebo i zádě - přiložením na záď, nebo na břicho koně za jezdcovou holení. Cílem je propojit pomůcky tak, aby tušírka v závěru výcviku nebyla již nutná, tedy její použití se stále více zeslabuje ve prospěch jiných signálů (holeň a ruka). Od jezdce vyžaduje používání tušírky pokročilou koordinaci v používání pomůcek. Částečně lze vybudovat tuto koordinaci v práci s koněm ze země, což je další, nevyhnutelnou součástí jezdeckého desatera.

* únava tkání, chronická onemocnění, zranění, naučená bezmocnost, otupění na obyčejné pomůcky, nečisté pohyby, psychická labilita, nespolehlivost - "kůň jen pro zkušené jezdce", předčasný pokles výkonu, apod.

**  např. jako nasvalení, submisivní chování, vysoká animace pohybů, vyklenování hřbetu a krku jako korektní způsob pohybu, apod.