DESATERO, BOD 8:  Nezávislost jezdce na poloze krku koně.

Starší jezdecká literatura zpravidla popisuje pozice krku ježděného koně jednoznačně a stručně. Jako žádoucí pozici označuje takovou polohu krku a hlavy, při které se kůň nese lehce a uvolněně, krk je zároveň pružný a přirozeně ohnutý, týl je jeho nejvyšším bodem, a nos koně je umístěn před kolmicí, nebo přímo na ní, ale nikdy ne za ní.  Nos koně za kolmicí, nebo týl umístěný níže než zbytek krční křivky, jsou považovány za chybu, stejně jako takzvané "hvězdaření", při kterém je krk zvednut vysoko nad svou klidovou polohu, a nos koně směřuje k horizontu. Výraz "přirozená poloha krku" není přesně definován z důvodu značné variability tělesné stavby koně, a je na jezdci, aby znal jaké pozice jsou pro daného koně v uklidněném pohybu nejpřirozenější, a nepovažoval je za nežádoucí stav.

Hnědák na fotografii shora tzv. "hvězdaří". Zvednutý krk je kombinován s široce rozevřeným úhlem mezi hlavou a krkem. Ne vždy je ale vysoko zvednutý krk nežádoucím jevem. Vpravo shora je ukázaná typická pozice krku chodového Saddlebreda v rychlém rozloženém klusu, kde je žádoucí, aby hřbet koně byl maximálně zpevněn a odolal vibracím, podobně jako u dostihových klusáků. Nos koně je u toho vždy výrazně před kolmicí.

Volný kůň shora vlevo nese svůj krk a hlavu přirozeně a uvolněně. Jezdecká fotka vpravo ukazuje koně s dobře uvolněným krkem, s nosem mírně před kolmicí. Týl však už nemůže být více skloněn, pokud má být splněna podmínka nejvyššího bodu.

Vlevo je nosní kost koně jen lehce za kolmicí, týl je na nejvyšším bodě společně s dalšími krčními obratli, a celkově by kůň více pohybově prosperoval, pokud by si mohl mírně vytáhnout svou hlavu dopředu. Nejen, že krk se jeví příliš zkráceným, ale platí rovněž jedno rovnovážné pravidlo, že přední kopyto nedopadá dále, než kam dopadá svislice nosu. Tito koně jsou pak nuceni vyhazovat přední více nahoru, ale pak je prudce srazí k zemi. Dochází ke ztrátě prostornosti.

U ryzáka vlevo je bezpochybně týl nejvyšším bodem, a tudíž i nos lehce před kolmicí. Kůň sleduje prostor před sebou, narozdíl od bílého koně shora, který není schopen odhadovat prostorové vzdálenosti a je tudíž zbaven samostatnosti. "Na pevno" ježdění koně se zrakovou restrikcí se poté v uvolněných situacích stávají bázlivými a nespolehlivými.

Moderní jezdectví představilo a znormalizovalo dva stavy nesení krku a hlavy koně, které je nutno umět rozpoznávat. Prvním z nich je tzv. rollkur, někdy také označovaný jako "round & deep" (v překladu kulatě a hluboko). Je to silově vynucovaná pozice, při které se krk ohýbá k prsům koně, takže nos se ocitá hluboko za kolmicí. V této pozici je kůň bezbranný, svalstvo jeho krku je křečovité, kůň nemůže využívat krční svaly k dopřednému pohybu, a jeho schopnost sledovat terén před sebou je silně omezena. Tato pozice se stala populární z důvodu snadného podrobení si koní (zlomení vůle) a vyprovokování vyumělkovaných až křečovitých pohybů plece, které se pro svou "neobyčejnost" staly vyhledávaným projevem.

 Rollkur

Tři fotografie, na nichž má kůň příliš zkrácený krk s nízko uloženým týlem. Tvrdá ruka a rollkurový trénink učí koně zalézat za otěže, a to i když ruka čas od času povolí. Tyto pozice jsou jezdeckými federacemi akceptovány, a dokonce i v soutěžích vysoce hodnoceny, díky vyumělkovaným pohybům koně, které toto držení produkuje. Z tohoto důvodu je tento typ "jezdectví" masově kopírován, a nebude v brzké době odstraněn.

Druhou pozicí je zdánlivě pravý opak. Je to tzv. pozice "long & low" (v překladu dlouze a nízko), kde se výcvikovou metodikou nutí kůň k nesení krku pod úrovní jeho kohoutku, a to ve všech chodech, což je pro koně nesoucího jezdce nepřirozené (je to mimo jiné i projev únavy). V této pozici je kůň držen po velmi dlouhou dobu. Zastánci obhajují takové nesení údajným prospěchem z protahování a osvalování hřbetu. Stejně jako v prvním případě je kůň omezen v projevu své vůle a stává se závislým na jezdci. I když tato pozice není akutně bolestivá tak jako rollkur, nečistota chodu vyplývající z této pozice je dostatečnou evidencí, že dochází k porušování biomechaniky a tedy i ke zbytečnému přetěžování končetinových partií (spěnky, karpy, apod.). Nehledě na to, že dynamický pohyb koně vyžaduje svalově zpevněnou páteř, nikoliv uvolněnou, jak tvrdí někteří propagátoři.

Long & low. Na obou fotografiích shora dochází k rozložení klusu. Vlevo se zadní noha již odráží, zatímco diagonální přední stále plně podpírá tělo. Vpravo zase předni noha dopadá v předstihu před zadní končetinou. Podrobnosti na http://www.scienceofmotion.com/long_and_low.html

Tyto dvě shora zmiňované pozice jsou v protikladu s jezdeckými pravidly, ale protože jsou zároveň komerčně bohatě využívány, jejich efekt je bagatelizován, a porušování pravidel je tiše tolerováno. Na těchto metodách lze dobře vydělat, protože takto mohou jezdci jezdit i koně, k jejichž extrémní pohybové mechanice ještě zdaleka nedozráli. Tyto krční manipulace jsou tedy hluboko zadřené do jezdecké kultury bez velké šance je v dohledné době vymýtit.

K doplnění výčtu pozic krku a hlavy je nutné zmínit zvláštní stav, a tím je tzv. vzpřímení. V této pozici je krk koně nesen vysoko, ale na rozdíl od hvězdaření směřuje nos koně k zemi a je tak lehce před kolmicí. Nos na kolmici při pravém vzpřímení je pro mnohe koně nedocílitelný, pakliže se má zároveň splnit podmínka týlu, jako nejvyššího bodu. Pozice týlu ma prioritu před pozicí nosu. Vzpřímení je stav pokročilé přiježděnosti, a dochází k němu samovolně. Bývá spojeno s volnou otěží, a proto o takovém stavu hovoříme někdy jako o "samonesení se". Vzpřímení je vedlejší projev sebrání, a tedy krk koně jen odráží co dělá zbytek koňského těla. Nelze tedy vzpřímení vyvolat jen působením ruky.

Na fotce shora kůň kluše na místě v obratu. Je u toho přirozeně vzpřímen a "nese se sám", bez podpory otěže. Je lhostejné, jakou pozici hlavy u toho zaujímá, prioritní je zde lehkost a samostatnost cviku. Vzpřímení je funkcí celého těla, nikoliv důsledek krční manipulace.

Aby jezdec mohl odolat pokušení manipulovat krk k podrobování si koně, a docilovat tak falešného stavu přiježděnosti, měl by být předně poučený o mechanické funkci krku, a jeho variabilitě pozic v kontextu s fyzickými a psychickými stavy koně. Dalším krokem je pak schopnost jezdce cvičit koně tak, aby poloha krku nebyla pro jezdce začátek ani cíl, ale jen doprovodným úkazem. To však předpokládá, že jezdec je na poloze krku koně nezávislý, a pomůcky rukou jsou vždy jen doplňkové, nikoliv hlavní. Ruka jezdce by nikdy neměla být "hlučnější" než ostatní signály. Testem, do jaké míry se jezdec musí spoléhat na své ruce při ježdění svého koně je jednoduché zahození všech tlaků, které na hubu/nos koně působí. Pokud se na provedení cviku nic nezmění, je to doklad jezdecké dovednosti.

Pokud jezdec plně chápe okolnosti, za jakých kůň mění pozici svého krku a hlavy, je schopen tuto pozici ovlivnit. Ne vždy je toto žádoucí, pokud je takové ovlivňování děláno jen rukou, a/nebo technikou produkující únavu a bolest (např. když kůň prosí o ukončení namáhavého, nesrozumitelného, či bolestivého cvičení a projevuje to pozicí svého krku). Právě toto jemné rozlišování mezi násilným ovlivňováním pozice krku a jemným vybízením ke změně je nejproblematičtějším úsekem jezdeckých metodik - a nejvíce manipulovatelným. Lapidárně vyjádřeno, sebejistý a vzdělaný jezdec by se nikdy neměl nechat zavléct veřejným názorem do fotografických pozic za cenu povrchní "úspěšnosti".