Ukaž mi, jak nasedáš na koně, a já ti řeknu, jaký jsi jezdec.

© ing. Eva Zurek, MSc.



Každá jízda začíná nasednutím na koně. Fyzický úkon, stávající se bezmyšlenkovou samozřejmostí, jakýmsi rituálem, kterému malokdy i moderní jezdecká literatura věnuje pozornost. Instrukce jsou známy snad jen z dob kavalérií, od té doby však uplynul nějaký čas, a svět jezdecký se liberalizoval, a zavrhl kolektivní direktivy. Není návodů, není ani kritiky špatných, či dobrých způsobů. Vše jedno jest.
A přesto, to jak se dvounožec usazuje na hřbet zvířeti, říká mnohé o jeho jezdeckém výcviku, stejně jako chování zvířete u nasedání říka mnoho o tom, jak je trénováno. Vzdělanému oku jsou tato pozorování jako hraniční předložení dokumentů o zboží, které vyvážíte. Ještě zboží nevidělo, ale už může popsat jeho původ a destinaci .

Nasednout na koně lze několika způsoby. Pro jednoduchost lze rozdělit nasedání podle typu sedla a jezdeckého využití. Westernové, při kterém jezdec nastupuje obrácen čelem k hlavě koně, a přitahuje se rukama za hřívu, či sedlovou hrušku, a anglické, kde podle klasického armádního vzoru jezdec nasedá čelem k zádi zvířete, a nad sedlem se přetáčí, bez přitahování. Obě tyto metody mají sve variace, a rovněž není nikde psáno, ze anglický gentleman nemůže nastupovat do sedla alias gaucho.

Kromě nasednutí přes sedlový třmen, lze na koně rovněž naskakovat. Dobrá to dovednost, jejíž nácvik by neměl být podceňován v žádné jezdecké výcvikové škole. Tam, kde je vzdálenost podložky od hřbetu koně pro daného jezdce příliš velká, přibývá nutnost si vycvičit oře na schopnost stát v blízkosti podstavců, jako jsou pařezy, ploty, či stupínky. A to v klidu, a bez odmlouvání, jako cvik s vysokým užitkovým koeficientem. Většina těchto nasednutí je prováděna rapidním umístěním těžiště jezdce přes páteř koně, a přehozením vnější končetiny přes jeho záď. Dokončeno narovnáním trupu jezdce, s menším posunem pánve do nejhlubšího posedlí.



Někteří jezdci se však mohou blýsknout svou dovedností naskakovat na koně po "indiánsku", což představuje přehození vnější končetiny přes bedra koně, následováno trupem, kde vnitřní ruka lehce asistuje tělu přitažením za hřívu. Tento způsob je vhodný u menších koní, a pokud možno neosedlaných, to pro případ, že se nepodaří nadhodit nohu přes záda koně dostatečně vysoko. Nechtěným nakopnutím sedla lze takto odstartovat zvíře, a vysloužit si i nevzhledný hematom.

Pro ty více ambiciózní atlety zde máme ještě naskakování za pohybu zvířete, ale to uz patří k trikum cirkusovým a voltižním, nad rámec praktických jezdeckých znalostí. Je nepravděpodobné, že bychom užili tuto znalost v podmínkách, které si nevyžadují záchranu našeho života útěkem od nebezpečí naskočením na právě kolem utíkajícího koně. Dáno, žádná lidská dovednost by neměla ale trvale zapadnout.

Nasedání na hřbet koně ve starých kavalerijních školách nebylo předmětem velké diskuze. Návod byl jednotný a krystalicky jasný. V knize Jízda na koni z roku 1955 od autorů Adámek - Firbas - Pitlík se nasedání popisuje takto:

Na povel "nasednout" jezdec zavěsí otěž na pravé předloktí, jde na pravou stranu koně a stáhne pravý třmen. Pak přechází na levou stranu koně, při čemž přendá otěž na levé předloktí a stáhne levý třmen; postaví se čelem ve směru koně, uchopí spuštěné otěže oběma dlaněmi a pohybem nahoru a dozadu je přehodí koni přes krk. Zpočátku lze k provedení těchto úkonů velet "připravit" a po jejich provedení velet "nasednout". Pak jezdec provede obrat téměř vpravo čelem vzad, postaví se levým bokem co nejblíže koni tak, aby mohl levou nohu vložit do třmenu. Potom současně uchopí s pramenem hřívy plnou levou rukou otěže v délce takové, aby měl lehké přilnutí. Má-li rákosku, drží ji rovněž levou rukou po levé straně kohoutku za konec směrem dolů.
Pravou rukou nasuneme třmen na levou nohu až po opatek, odrazí se pravou nohou, při čemž opře levé koleno o sedlo a špičku levé nohy tlačí dolů, aby nepíchl koně do břicha. Po odrazu pravé nohy směrem k záďi koně a současném otáčení doleva, uchopí pravou rukou zadní rozsochu a dostane se do vzporu nad sedlem. Přehmátne pak pravou rukou na posedlí u přední rozsochy a mírným předklonem trupu a přešvihem pravé nohy přes záď provede půlobrat vlevo a dosedne zvolna do sedla. Vsune pak pravou nohu do třmenu a uchopí oběma rukama otěže.



Pozice před nasednutím čelem vzad měla nejedno opodstatnění. Předně, voják byl vybaven výzbrojí, a s pažbou pušky na levé straně těla potřeboval, aby tato nepřekážela při nasedání na koně. Z podobných obav mohl jezdec otočený k zádi lépe kontrolovat svou přehazující nohu, tak aby s ní nenakopl koně. Kromě toho mohl uplatnit větší odrazovou sílu, aby se nemusel přitahovat rukama za sedlo, a tím způsoboval koni bolest ze ždímající se kůže pod sedlem. V tomto způsobu nasedání je však ještě jeden praktický důvod: při náhlem pohybu koně vpřed je zakleslý jezdec ve třmenu v pozici, kdy je jeho hlavní tělesná masa před těžištěm koně, a jezdec může stále dokončit svůj odraz do sedla. Při pozici čelem k hlavě koně, kdy hlavní masa jezdcova těla je až za těžištěm koně, je jezdec při případném náhlém pohybu koně odkázán na "hopkání" po jedné noze za koněm, s ne příliš dobrou šancí dokončit svůj úmysl.



Nasedání na koně čelem po směru jízdy (obr. vlevo) je v moderní době praktikováno častěji, a to i v řadách zavilých anglických jezdců. Oproti předcházejícímu způsobu se jezdec více spoléhá na přitažení rukama k sedlu, nebo k hřívě koně. Westernová sedla mají svou hrušku, anglické sedla mnoho záchytů nenabízí, a proto se jezdec chytá buďto obou rozsoch, nebo hřívy koně. Pokud se chytá sedla, stahuje ho ke straně, a s ním i roluje kůži koně. Pokud se ale chytá hřívy, a dokáže přehodit své tělo rapidně přes přední rozsochu sedla, tento stranový tah se výrazně redukuje.

Závažnou chybou mnohých méně atletických jezdců je malý odraz a následné visení těla na jedné straně sedla (obr.vpravo), jakoby lezl po žebříku. Takoví jezdci by se měli naučit zvládnout lepší techniku nasedáni, nebo začít používat stupínky. Stupínky získaly svou popularitu v poslední době se zvětšující výškou sportovních koní, a jsou považovány za vizitku ohleduplného jezdce.
Vpichování bot, kolen, či výstroje je známkou slabé kontroly jezdce nad svým tělem, a lze předpokládat, že tento jezdec si nebude vědom vlivu svého těla ani při jízdě. No a tahání, či škubání otěží je zcela neakceptovatelné, nejen při nasedání.

Příklad nasedání přes stupínek ukazuje troj-obrázková série dole:



Co si o nasedání myslí kůň, je rovněž okénkem do jeho výcviku a způsobu zacházení. Reakce koní při nasedání by se daly rozložit do následujících skupin:

1. Kůň rezignovaný. Tohle zvíře působí dojmem, že nevnímá dění kolem. Jeho výraz připomíná spíš koně přečkávající náhlý závan špatného počasí. Tento kůň nemá z ježdění velké potěšení, bere to jako práci, a limituje svou pozornost na několik dobře zakořeněných, rutinních povelů, od kterých se ale už dávno mentálně odstavil. Vydělává si pouze na chleba.

2. Kůň pochodující. Tento kůň začal myslet na jízdu v momentě, kdy uviděl sedlo. Dokáže se ovládat jen do určité fáze nasedání, té, co nevědomky usadil jezdec podle jeho vlastní míry tolerance. Někteří jezdci regulerně nasedají za pohybu koně, a zcela jim to nevadí. Někteří nasedají na stojícího, ale nevadí jim, když kůň už pochoduje ještě ani nejsou boty ve třmenech. Většinou se bude jednat o jezdce tolerantní, nebo nedůsledné. Svou toleranci, nebo nedůslednost budou odrážet i ve výcviku. Separátní kategorií jsou jezdci, co nasednou na pochodujícího koně, ale záhy ho za to ztrestají. Tito jezdci mají základní zmatek ve způsobech, jak se cvičí kůň.

3. Kůň ukázněný a vnímavý. Takové zvíře je ideálně školené. Je trpělivé během nasedání, dokáže klidně stát do dalšího povelu, ale z jeho výrazu lze číst fyzickou i mentální připravenost. Takový kůň je dobře školen, ale jezdec by si měl být vědom, že tuhle ochotu neradno zneužívat. Poděkování je slušnost.

4. Kůň se nasedání jezdce bojí. Tahle situace je politováníhodná. Kůň už vykazuje obavy při sedlání, ale jeho nervozita se začne plně projevovat momentem, kdy se jezdec začne sápat rukama po sedle. Nastává úhybný tanec, s rolujícíma očima, který vrcholí násilím. Tihle koně nejsou dobrou vizitkou svých pánů, a zabývat se dalším výcvikem je jen ztrátou času pro všechny zúčastněné. Pomocník při nasedání je přijatelný pouze během obsedání remont, při výcviků jezdců, nebo při fyzickém hendikepu jezdce. Všude jinde je přítomnost pomocníka zavádějící.